SPIŠ, KLENOTNICE SLOVENSKA, má mnoho podobného se Švýcarskem. Spišskou župu bychom mohli přirovnat ke švýcarskému kantonu. Také kantony mají svou samosprávu, svou vlastní kulturu. Také u nás každá župa žila vlastním životem. Vzniklo její vlastní nářečí, kroje, lidová slovesnost. Ale obyvatelé jednotlivých žup se navzájem liší i povahou, vzdělaností a kulturními návyky. Každá župa je jedinečná a neopakovatelná. Mezi župy, které byly nejvíce obdařené nejen krásami přírody ,ale také vzdělaností a kulturou, patří Spiš.
   
Spiš dostal do daru skutečně překrásnou a pestrou přírodu. Jeho sever lemují mohutné a tajemné štíty
Vysokých Tater, které přecházejí přes
Belianské Tatry do jedinečné scenérie
Pienin s řekou
Dunajec. Východ uzavírá
Levočské pohoří symbolizované hlavně masívem
Braniska. Jih lemuje Spišsko-gemerské rudohoří, na které navazují fantastické bradla a rokliny
Slovenského ráje. Západní kopce představují evropské rozvodí. Spišské řeky tečou na sever a na východ, liptovské na západ. Jakousi páteř Spiše tvoří povodí řek
Hornád a
Poprad , přičemž
Poprad je jedinou slovenskou řekou, která teče na sever do Baltického moře. Řeky lákají rybáře, protože se do nich opět vrací život.
Tatry přitahují horolezce, v zimě lyžaře, ale také běžné turisty. Pro svůj čistý vzduch slouží však také k léčbě nemocných na respirační choroby, k čemuž mají vybudovanou hustou síť sanatorií a lázeňských zařízení.
Slovenský ráj přitahuje turisty a milovníky přírody svou jedinečnou krásou, podobně jako
Zamagurie a oblast
Pienin . Rudohoří poskytovalo po staletí obživu obyvatelům jeho městeček a vesnic hornictvím a zpracováním drahých kovů, mědi a železa. Obrovské jehličnaté lesy, které pokrývají značnou část Spiše, slouží na obživu obyvatelstva, ale i na turistické účely. Na horských loukách a pláních se pasou ovce a dobytek, v zimě však slouží zimním sportům. Na Spiši vyvěrají také mnohé minerální prameny. Na pití se využívá voda z
Baldovec a z
Nové Ľubovny, termální voda ve
Vrbově se využívá ke koupání, léčivá voda ve
Vyšných Ružbachoch na léčení různých nemocí. O tom, že Spiš je i depozitářem chráněných rostlin a zvířat svědčí, že na jeho území jsou - kromě vícero chráněných území - také tři národní parky:
Tatranský,
Pieninský a
Slovenský ráj.
   
Na Spiši žili vždy lidé různých etnik, národností a náboženstev, a to většinou v dobré shodě. Odedávna tu žijí Slováci, kteří vždy tvořili většinu obyvatelstva. Od 12. století začali přicházet němečtí kolonisté, kteří dostávali od uherských králů výsady, na jejichž základě se vyvinula neobyčejně hustá síť svobodných měst a městeček a rozproudil se čilý výrobní a obchodní ruch. S největší pravděpodobností tu v 12. století i Maďaři usadili své strážce hranic. Na severní hranici žijí obyvatelé, jejichž nářečí je blízké polskému jazyku a říkáme jim goralé. Od 14. století začali osídlovat vyšší polohy v horách Rusíni či Ukrajinci, kteří si s sebou přinesli nejen vlastní jazyk a kulturu, ale i východní křesťanství. Nakonec na Spiši žilo i mnoho Židů, jejichž hlavním střediskem byla obec
Huncovce. Postupem času se rozmnožil také počet Rómů, kteří tu byli už od 15. století. Žijí tu katolíci latinského i východního obřadu, pravoslavní, evangelíci augsburského vyznání a bylo zde také mnoho příslušníků izraelského náboženství. Tito různí lidé spolu pracovali, spolu vytvářeli hodnoty hmotné i kulturní. Tak tu vznikla mnoho-etnická kultura vysoké hodnoty, která byla neustále ovlivňována kulturou středoevropskou a tvoří její integrální součást.
   
Spiš je i neobvykle bohatou klenotnicí umělecko-historických památek. Vzácné památky se nacházejí skoro v každé vesnici a turista, chce-li vidět více památek světové úrovně, nemusí procestovat ani 100 km. Hodnota a bohatství památek se navenek odráží v tom, že na Spiši se nacházejí památky zapsané do Seznamu světových přírodních a kulturních památek UNESCO
(Spišský hrad,
Spišská Kapitula,
Spišské Podhradí,
Žehra,
Dobšinská ledová jeskyně), že jsou tu památky evidované jako národní kulturní památky: Dílo
Mistra Pavla z Levoče a
chrám sv.Jakuba v Levoči,
Spišský hrad,
kežmarské evangelické lyceum a artikulární kostel,
muzeum v Krompachoch, kostelík v
Žehře. Skoro polovina z městských památkových rezervací Slovenska je na Spiši:
Levoča,
Kežmarok,
Spišská Kapitula,
Spišská Sobota. O množství jiných památek, hlavně gotické a renesanční architektury, sochařství, nástěnného i tabulového malířství, ale i zlatnictví a ostatního uměleckého řemesla ani nemluvě.
   
Etnická bohatost Spiše vytváří také různorodost jeho lidové kultury. Či už jde o lidovou architekturu, kroje, zvyky, písně a tance anebo lidové řemeslo. To všechno harmonicky splývá s ostatní kulturou hmotnou i duchovní a s okolní přírodou.
   
Nejbohatší pokladnicí památek Spiše je
Levoča. Od středověku do roku 1922 byla jeho administrativním i kulturním centrem. Patřila mezi nejvýznamnější svobodná královská města Uherska. Dalším vzdělanostním centrem byl
Kežmarok. Donedávna si uchoval i svůj německý charakter a mezi jeho školami vynikalo německé evangelické lyceum. Duchovním centrem Spiše byla
Spišská Kapitula. Od konce 12. století byla sídlem spišských proboštů, dnes je sídlem Spišského biskupství. Střediskem hornictví byla
Gelnica. V novější době se vyvinuly na významná města i
Spišská Nová Ves a
Poprad. Zvláštní charakter a bohaté dějiny měla i města
Stará Ľubovňa,
Podolínec,
Spišská Stará Ves,
Spišské Vlachy a jiné. Některé z nich byly po dobu 360 let v polské záloze.